Každý v sobě máme své vnitřní dítě, to už určitě víte. Jestli ne, tak nevadí, protože teď už to víte. Máme v sobě dokonce několik vnitřních dětí. Novorozence, kojence, batole, dítě ve školce, ve škole, puberťáka…. prostě všechny naše vývojové fáze jsou v nás. Jsou naší součástí. Nesou si v sobě uložené emoce, programy a vzorce chování, podle kterých jednáme v našem současném životě. Takže ve zkratce řečeno, tak jak je na tom vaše vnitřní dítě, tak jste na tom vy. (I já a my všichni).
Zkuste se zamyslet nad tím, jak se cítili vaše vnitřní děti v průběhu života. Byli bezpodmínečně milované? Nechci touto otázkou vyvolat diskusi o tom, jestli nás měli rodiče rádi nebo ne? Už vůbec nechci, aby jsme se za nimi rozběhli a řekli jim, že nás neměli rádi a že je všechno jejich chyba.
To určitě ne! K ničemu by nám to nebylo. Jen by jsme si ještě více ublížili a rodičům taky. Věřme, že rodiče s láskou k nám dělají vždy to nejlepší co v danou chvíli dokážou. Myslí to dobře. I jejich rodiče to mysleli dobře, a jejich rodiče také a tak dále, a tak dále.
Je spíše o to, jak jsme to vnímali my, jako děti, uvnitř nás a co jsme cítili. To je odpověď na to, proč si myslíme, že si nezasloužíme lásku, když nebudeme dělat co ostatní chtějí, nebude nás mít nikdo rád.
Cítíme se opuštění, odmítnutí, nemilovaní, frustrovaní. Pořád se o něco snažíme a nejsme si dost dobří. Nedáváme lásku sami sobě, ale chceme ji od okolí.
V dětství jsme se naučili, že lásku dostáváme od okolí a sami si ji dát nemůžeme. Že jen naši rodiče, rodina a okolí nám může dát lásku, my ne! To že se mám rád já, to je špatně, to mi nemůže stačit. Toto je nejčastěji naučený vzorec chování.
Nezlobme se ale na naše okolí, rodinu ani na rodiče, oni za to nemůžou, i oni se to v dětství naučili a nám to s láskou předali, protože nevěděli, že to jde jinak. Naštěstí není všem dnům konec a my to můžeme změnit.
Povím vám povím pohádku o jenom malém děvčátku. Ta malá holčička toužila po lásce, chtěla být milovaná každý den, každý okamžik svého života. Jenže se stávalo, že zlobila. Vztekala se, učila se nastavovat si svoje hranice a ukazovat okolí co se jí líbí a co už ne. Slyšela ale, že to se nedělá, že vztekat se nemůže, protože pak jí nikdo nebude mít rád a nebude si s ní chtít nikdo hrát. Toho se holčička lekla!
Proč jí nikdo nebude mít rád? To jde? Nechtěla být nemilovaná. Bylo by jí špatně. Cítila by se opuštěná, odstrčená, vinná. Bála se! Tak moc se bála, že pokaždé když se rozzlobila, pocítila strach, vinu lítost. Byla na sebe naštvaná za to, že se vztekala.
Měla strach, jestli si s ní bude chtít někdo hrát, jestli jí mají rodiče rádi, jestli jí má rádo její okolí? Ten strach se stupňoval. Vždycky poslouchala, že zlobivé holky nemá nikdo rád. Tak moc se bála, že bude zlobivá holka.
Byl to začarovaný kruh. Sice jí rodiče měli rádi, i její okolí, ale bylo to opravdu jen proto, že se tak moc snažila nezlobit a dělat všechno správně? Co kdyby náhodou udělala něco špatně? Co by se stalo?
Přece nebude riskovat, že bude sama, bez lásky. Řekl jí někdo, že jí má rád, i když se vzteká a zlobí, a že chápe, proč to dělá? Asi ne. Co se tím ta holčička naučila? Pokaždé, když se rozzlobila, pocítila vinu, opuštění, trestala sama sebe tím, že se neměla ráda a myslela si, že když bude taková, nebude jí mít nikdo rád. Nenastavila si svoje hranice.
Jaký to má na ní dopad teď, když už je dospělá? Neumí říct ne! Když se jí podaří říci ne, cítí obrovskou vinu a strach z odmítnutí a že nebude milována. Radši jde přes sebe, až dojde na pokraj svých sil a bouchne jako papiňák, protože už nemá sílu s tou tíhou viny a strachu a hněvu bojovat. To je ještě ta lepší varianta.
Stává se ale, že když upustí páru, jsou výčitky ještě větší. Taková zátěž je pro tělo jako bomba a ztrácí svou moc, proto přichází nemoc. Jaká nemoc záleží na hloubce potlačovaných emocí.
Můžou to být gynekologické potíže (u mužů prostata), nemoci štítné žlázy, alergie, ekzémy, padání vlasů, ale i mnohem vážnější nemoci jako je rakovina.
Pojďme naučit naše vnitřní děti bezpodmínečné lásce, sebelásce, pochopení, respektu a důvěry v nás a naše právo na život. Na život v harmonii, štěstí, hojnosti a bezpodmínečné lásce. Na život plný zážitků, radosti, pocitu, že můžu! Můžu vše co chci, je to moje právo.
Když je člověk naplněn těmito pocity, chce tyto dobré věci i pro ostatní a ukazuje jim cestu, že i oni to můžou mít. Když to zvládneme a naše vnitřní dítě to bude prožívat, budou to moci prožívat i naše děti.
Jejich život se zlepší a budou mít šanci dosáhnout s lehkostí v životě toho, co chtějí. Budou se umět milovat.
Když umíme bez podmínek milovat sami sebe, umíme bez podmínek milovat i ostatní. Pojďte se naučit milovat samy sebe, provedu vás.
